Stejně jako je v soudním řízení, kde proti sobě stojí dvě sporné strany, možnost určité dohody zvaná smír, není jistě od věci přenést pomyslný postup i do oblasti psychologie.
Každý člověk má z něčeho v životě strach, někdy je strach oprávněným, jindy jistým způsobem zdravým a někdy na první pohled nepochopitelným. I když to tak možná nevypadá, ten poslední jmenovaný je pro řešení tím nejobtížnějším.
Stejně jako je v soudním řízení, kde proti sobě stojí dvě sporné strany, možnost určité dohody zvaná smír, není jistě od věci přenést pomyslný postup i do oblasti psychologie. Není snad vždy lepší se dohodnout, než proti sobě bojovat? Jistě, každý musí z části svých nároků ustoupit a akceptovat návrh té druhé strany, ale na stranu druhou, nebude zde poraženého, což je v případě boje s vlastním strachem to nejpodstatnější.
Pacienti velmi často slýchávají z úst psychiatra frázi, že se strachem prostě musí bojovat, ale určitý manuál, jak by takový boj měl vypadat, většinou nepřiloží. Co tedy znamená ono musíš bojovat? V této souvislosti boj neznamená nic jiného než ignoraci daného stavu, tváření se, že strach prostě neexistuje a pokud se nám nad ním občas podaří vyhrát, myslet si, že se již nikdy nevrátí. Omyl, vrátí a kolotoč se bude stále dokola opakovat, neboť některé nemoci nevymizí z naší hlavy tím, že jednou něco zvládneme. Obzvlášť potýkáme-li se s problémem delší dobu, stal se naší součástí, je již nechtěnou součástí našeho vzorce chování, a pokud na situaci zareagujeme jednou jinak, neznamená to, že jsme boj vyhráli. Zvítězili jsme v bitvě, ale ne v boji, a ač se to může zdát sebepesimističtější, není to nic jiného, než pouhá realita.
Ať se nám to líbí nebo ne, musíme si připustit, že pro někoho nepochopitelný strach prostě máme, a že nás možná bude méně či více často provázet celým životem. Na druhou stranu není třeba házet flintu do žita, protože existuje způsob, jak si žití s tímto nezvaným hostem, alespoň trochu ulehčit a vlastní situaci nadlehčit. Samozřejmě, že každá vyhraná bitva se počítá, to v žádném případě nezpochybňuji a vím, jak dokáže taková aktuální výhra člověka až povznést, mít pocit, že už zvládne snad vše na světě a nikdy se mu problémy nevrátí.
Je třeba vést každou novou bitvu, zkoušet vše, z čeho máme strach a co nám způsobuje až nepředstavitelnou mrazivou hrůzu, kterou normální člověk nepochopí. Každý se něčeho bojí, ale do těch nehmatatelných, na první pohled nepochopitelných strachů se ti, kterých se netýkají, nedokážou vžít a tím pádem pochopit. Můžete vysvětlovat donekonečna lékaři, který vám doporučuje bojovat, že nedokážete jet dopravními prostředky, nevkročíte do místnosti, kde je pavouk, do výtahu nebo musíte spát s rozsvíceným světlem. Váš problém ve skutečnosti pochopí pouze amaxofobik,arachnofobik, klaustrofobik a achluofobik. Boj je tedy určitá cesta, ale na místě stojí za zvážení i jiná varianta, kterou je určitá dohoda s vlastním strachem.
Co si ho na chvíli pozvat na slovíčko, vyjasnit si pozice, co od nás očekává jako protislužbu za to, že u nás může zůstat, ale alespoň trochu svůj tlak na nás ubere a naopak co jsme schopni mu nabídnout my? Co jít na to trochu cestou obrácenou a položit si otázku, jak svého strachu využít nejlépe ve svůj prospěch? Věřím, že nakonec smíru dosáhneme, a to i za cenu, že s námi strach zůstane. Nechtějme nemožné, abychom o něm již nikdy neslyšeli jako o svém neoblíbeném učiteli ve škole nebo bývalém nadřízeném, kterého již nikdy nemusíme vidět. Se strachem je to mnohem složitější, neboť je součástí nás samých, naší vlastní hlavy. Co je naší hlavy, to nám nikdo nevezme, ale stejně tak se toho jen tak nezbavíme.
Přijměte tedy svůj strach jako součást sebe, ale vytvořte z něj vlastního partnera, spolucestujícího v dopravních prostředcích, toho, kdo s vámi dobrovolně vejde do místnosti, na jejíž zdi sedí ten malý černý pavouk, spolunocležníka v tmavém pokoji i toho, kdo vám pomůže zmáčknout tlačítko patra ve výtahu vašeho panelového domu. Vždyť přeci dva jsou více než jeden a jen je třeba pochopit, jak vaši společnou energii využít tak, abyste dosáhli cíleného výsledku, jednoduše řečeno se s ním co nejlépe sžít. Tím nejpodstatnějším v celé této hře s vlastním strachem je nejen docílení určitého nadhledu na vteřiny a minuty hrůzy, ale vždy je lepší se alespoň pokusit brát věci s určitým druhem humoru, i když opět jistě pro mnohé nepochopitelným, než brečet nad neřešitelností situace či se snad dokonce litovat.
Kdo má strach, není zbabělec, ale ten, kdo se snaží svůj strach ignorovat nejen před ostatními, ale především sám před sebou. Hledat alternativy, jak na ten svůj určitým způsobem vyzrát, zkoušet, co zrovna na ten náš vlastní nejlépe zafunguje a třeba se i vydat cestou nabídnutí strachu dohody je těžké, velmi obtížné a chce to velkou dávku odvahy. Je jedním z nejtěžších a přitom prvních kroků jak dosáhnout svého cíle. Je stejně těžkým krokem jako občas náš život, který je někdy těžký – jeden z nejtěžších.
Návštěvy u pana Greena – když homosexuál pomáhá židovi
Ross Gardiner je úspěšný mladý muž z dobře situované rodiny, který by mohl mít vše, na co jen v životě pomyslí. Jedinou, o to intenzivnější bolest v životě, mu způsobuje nepochopení a odsouzení jeho homosexuální orientace. Ross Gardiner je úspěšný mladý muž z dobře situované rodiny, který by mohl mít vše, na co jen v životě pomyslí. Jedinou, o to intenzivnější bolest v životě, mu způsobuje nepochopení a odsouzení jeho homosexuální orientace u vlastní rodiny. Pan Green, o dvě generace starší ortodoxní žid, žije po smrti své ženy osamělým životem.
