Lehká a krátká je cesta z depky do deprese, avšak cesta zpáteční dlouhá a obtížná, mnohdy i nemožná. A přitom se stále ještě mnoho lidí domnívá, že depka a deprese jsou pojmy totožné.
Onou rádo zmiňovanou depkou trpí dnes většina populace, a tak není od věci vysvětlit, co vlastně pojem depka znamená. Mnoho lidí se stále ještě domnívá, že depka a deprese jsou pojmy totožné, a že pokud někdo trpí a léčí se s depresí, nedokáže pouze vlastní vůlí překonat „pocit blbé nálady“.
Realita je však trochu jiná, tedy na rozdíl od depky, která je opravdu pouze špatnou náladou, je deprese nemocí, kterou stejně jako zlomenou nohu nepřemůžete vůlí ani sebevětším odhodláním k rychlému uzdravení.
Běžná depka je ve většině případu reakce na konkrétní situaci, která člověka rozladila a jak přišla, tak brzy spontánně odejde. Podstatný rozdíl není pouze v jejím krátkodobém působení na člověka, ale především to, že ji lze různými prostředky z hlavy odehnat. Naopak je ukazatelem toho, že člověk reaguje správně přiměřeně k daným podnětům a nepříjemným situacím, hlava a podvědomí na ně správně reaguje a je s ním vše naprosto v pořádku. Deprese je dlouhotrvající porucha psychiky, kterou nerozptýlí ani nezmění žádný podnět, navíc bývá nemocný ve stavu, kdy u něj téměř vymizela schopnost nejen radovat se, ale v podstatě prožívat jakékoliv emoce.
Již na první pohled je tedy jasné, že z depky jako takové si člověk těžkou hlavu dělat nemusí, protože patří k životu a je jeho běžnou součástí. Kde tedy začíná hranice mezi nemocí a stavem způsobeným nějakou denní událostí, neshody v rodině či v práci? Ve chvíli, kdy se člověk rozhodne navštívit lékaře, není o diagnóze většinou pochyb, neboť člověk s běžnou depkou sám od sebe k lékaři nezavítá. Zaklepe-li člověk na dveře s nápisem psychiatrie, ví, že je něco v nepořádku a chce danou situaci řešit. Pokud se nejedná o depresi jako reakci na nějaký konkrétní stres či situaci, součást posttraumatické stresové poruchy, většinou se člověk pacientem nestává ze dne na den.
Naopak, deprese se ráda rozvíjí nenápadně a pozvolna, občas dá o sobě vědět nějakým nenápadným způsobem nebo znamením, pokleslou náladou, to, co člověka obvykle těšilo, ho přestalo zajímat, ztratil chuť k jídlu, špatně spí, začne trpět nechutenstvím, čímž v důsledku ubývá na váze, začne mít problémy s pamětí, rozhodováním se, soustředěním nebo je více a častěji unavený i při běžných denních činnostech. Je jasné, že po výčtu těchto symptomů, by měl být téměř každý psychiatrickým pacientem, protože se jedná o naprosto běžné stavy. Zde jsou však tyto symptomy uvedeny pouze jako doprovodné jevy, které by se neměly vyskytovat příliš často, případně pokud k nim dochází, měl by mít člověk alespoň povědomí o tom, proč tomu tak je. Každý má více či méně starosti a je jasné, že uvedené příklady jsou důsledkem jakéhokoliv stresu. Problém nastává ve chvíli, kdy se tyto symptomy začnou vyskytovat často a především bez reálného vysvětlení nebo příčin. Pokud člověk začne být smutný bez jasně daných důvodů a jeho smutek přetrvává delší dobu než je běžné, přičemž mu tento stav začne komplikovat každodenní činnosti, měl by tuto situaci začít řešit.
Je velmi těžké hranici, onu pomyslnou rozdělovací třídu, správně odhadnout a zajít k lékaři včas než člověk začne ztrácet nejen náhled na své chování, začne trpět výčitkami, pocitem viny za svoji pouhou lenost, připadat si naprosto neschopný a zbytečný, případně začne tento stav považovat za svůj vlastní trest. Pokud ve stavu, kdy je ještě schopen situaci řešit nevyhledá odbornou pomoc a bude všechny alarmy a signály svého těla ignorovat, přijde náhle den, kdy podvědomí tuto ignoraci přemůže a převezme vládu nad jeho tělem. Náhle přijde den, kdy člověk cítí, že se snaží dělat maximum, ale stejně mu nic nejde, vše ho unavuje, je čím dál víc neschopnější až vše vygraduje v okamžik, kdy nevstane ani z postele, vše mu bude jedno a naprosto vše okolo se promění v jedno velké nic. Přijde fáze, kdy hranice bude bezesporu překročena a návštěva lékaře se stane nutností, leckdy končící i hospitalizací. Ponechání tohoto stavu bez specializovaného odborníka a s tím spojeného užívání léků, by postupem času mohlo dospět až k rozvinutí obtíží do psychotických stavů. Stejně tak je bezpodmínečně nutné vyhledat lékaře, pokud by myšlenky byť jen na pár vteřin začaly obletovat nad myšlenkami týkajícími se sebepoškozování či sebevraždy. Není snad pochyb, že v těchto případech nejde již pouze o přežití, ale o život.
Návštěvy u pana Greena – když homosexuál pomáhá židovi
Ross Gardiner je úspěšný mladý muž z dobře situované rodiny, který by mohl mít vše, na co jen v životě pomyslí. Jedinou, o to intenzivnější bolest v životě, mu způsobuje nepochopení a odsouzení jeho homosexuální orientace. Ross Gardiner je úspěšný mladý muž z dobře situované rodiny, který by mohl mít vše, na co jen v životě pomyslí. Jedinou, o to intenzivnější bolest v životě, mu způsobuje nepochopení a odsouzení jeho homosexuální orientace u vlastní rodiny. Pan Green, o dvě generace starší ortodoxní žid, žije po smrti své ženy osamělým životem.
