Jednou nahoře a jednou dole jsi, neskutečný zmatek tebou třímá, mluvíš, konáš, nevíš proč, hlava se ti točí, jak zběsilý kolotoč. Okolí tě nepoznává, vlasy hodně do čela, tak, aby tě co nejméně viděla. Schovat se chceš před světem, být sám, pocit máš, že nemá cenu dýchat, nevím, snad tě i baví, tento pocit v sobě dmýchat. Jak klaun v cirkusovém šapito žiješ, jednou smích a zas pláč, tak hej ty tam pod maskou, která je ta pravá tvář? „Nehroutím se, vždyť žiju“
„Jak ty můžeš být stále unavená? Vždyť pořád jen spíš!“ Jak často musí Kristýna tuto větu poslouchat. Právě přišla z práce a lehla si do postele. Já za to nemůžu, pomyslí si a na dvě hodiny usne jako nemluvně. Vážně je unavená, až se jí z toho točí hlava a navíc se raději ve spánku uzavře do své ulity, chce být sama. Navíc má na sebe hrozný vztek. Ještě včera měla takových plánů, chtěla zítra vyrazit na svoji „Honzíkovu cestu“. Neměla sebemenší pochybnosti o tom, že to zvládne a tak hrozně moc se těšila. Je o pár hodin později a vše je jinak. Plánovaná cesta je pro ni v tuto chvíli něco tak nedosažitelného, vůbec nechápe, že jí to mohlo napadnout. Vztek se mísí s únavou, a tak raději usíná. V tento den ani následující týden nenapíše ani jeden řádek nové knihy, chodí jak ve snu, nic jí nezajímá, dostavují se pocity úzkosti a zdá se jí, že z ní něco vysálo veškerou energii. Vše se zlomí opět až za následující týden.
I když poslední dobou nejsou psychické poruchy a nemoci tabu ve smyslu, že se o nich vůbec nemluví, stále ještě v ovzduší krouží určitá odtažitost, nechuť nebo snad strach, něco více se o těchto věcech dozvědět. Snad jako kdyby lidé měli pocit, že se mohou nakazit. Nikoliv, psychické nemoci nejsou nakažlivé, i když pochopitelně i zde v určitých případech může dojít k přenosu například té blblé nálady. Určitě ale ne v takovém rozměru, jako u infikovaného, který je evidován v psychiatrické ordinaci. Myslím, že společnost dospěla do stádia, kdy by toto téma nemuselo být mezi lidmi zastřeno neprůhledným závěsem a slova typu „mě odvezou do blázince“, být vyslovována s nezastíranou pohrdavostí. V blázinci může skončit každý z nás a není to nic, za co by se člověk musel stydět.
A nyní se seznamte s BAP.
Na úvod bych ráda připomenula, že s touto poruchou měli co do činění např. hudební skladatel Karel Svoboda, herec Miloš Kopecký, zpěvák Petr Muk, herec Vlastimil Brodský, spisovatel Ota Pavel, herečka Catherine Zeta-Jonesová, zpěváci Kurt Cobain a Ozzy Osbourne, malíř Vincent van Gogh a mnoho dalších, kteří se ke své nemoci přiznali anebo ji před svým okolím více či méně úspěšně tají.
BAP neboli bipolární afektivní porucha je laicky řečeno nekontrolovatelné měnění se nálad v různých cyklech a časových obdobích. Typickým příkladem cyklování nálad je střídání mánie a deprese. V případě mánie dochází u pacienta ke stavům, při kterých pociťuje skvělou náladu, je veselý až nepřiměřeně okolnostem, nic pro něho není problém, má nespočet nápadů, které bez rozmyšlení realizuje, je nadměrně sebevědomý, jedná impulsivně, utrácí velké částky peněz nebo dělá rozhodnutí bez sebemenšího pomyšlení na jejich důsledky. Opačným cyklem mánie je depresivní syndrom, při kterém se cítí beznadějný, nejraději by se někam schoval a nikoho neviděl, dochází ke stavům podrážděnosti, až vzteku. Může docházet k sebeobviňovacím psychózám o vlastní bezvýznamnosti, a právě zde dochází k nebezpečí sebevraždy pacienta, které dostává na intenzitě v době, kdy deprese odeznívá, a postižený se pro své okolí již jeví bez příznaků. Ať se jedná o první nebo druhý cyklus, pacient se určitým způsobem vždy uzavírá sám do sebe a vše řeší pouze se svojí hlavou. Okolí mu nerozumí, a tak si většinu svých myšlenkových pochodů nechává pouze sám pro sebe (vždyť by mu stejně nikdo nerozuměl). Projevem poruchy může být také rychlá a nečekaná změna nálad několikrát za rok, ale i několikrát za den, nebo může zažívat fáze smíšené, kdy se dostavují symptomy obou stavů zároveň.
I když se může zdát, že se jedná v porovnání se všemi fyzickými nemocemi o naprostou banalitu, opak je pravdou. Někomu, kdo se do těchto stavů nikdy nedostane, lze jen stěží vysvětlit, co se postiženým touto chorobou dokáže dít v hlavě, jak moc dokáže být vyčerpávající i dobrá nálada a jak moc až úmorné a nesnesitelné dokážou být špatné nálady.
BAP se velice ráda kamarádí s dalšími psychickými poruchami a nemocemi, a právě proto, by se k léčbě s antidepresivy v rámci této poruchy mělo přistupovat velice obezřetně. Spíše by se antidepresivům mělo předcházet, jelikož mohou způsobit větší intenzitu rychlého cyklování nálad, nebo ještě hůře smíšené pocity mánie a deprese ve stejný čas. Ještě větším rizikem je v tomto případě nepodávání léků, tzv. stabilizátorů nálad, které při užívání antidepresiv mohou určitým způsobem pomoci mírnit stavy euforie, které bez jejich užívání mohou mít až nedozírné následky. Obecně nelze říci, zda je BAP spouštěčem jiných obtíží, nebo jejich důsledkem. I když by se mohlo zdát, že v dnešní moderní době, kdy není problém žít plnohodnotný život ani s vyměněným srdcem a výzkum v mnoha odvětvích je na špičkové úrovni, musí být i příčina BAP jasná, realita je jiná. Zde se jedná o hlavu a s ní spojenou psychiku, kterou má každý uvnitř naprosto jinou, a i když existují různé vzorce chování, tabulky, grafy i zkušenosti lékařů, nikdy nelze u konkrétního pacienta stanovit diagnózu na 100%. Obzvlášť v tomto případě, kdy je porucha většinou kombinována s dalšími obtížemi. Záleží vždy na daném lékaři, pozorovacích schopnostech, dovednosti rozpoznat hlavní symptomy a zahájit tu správnou léčbu. Bohužel psychiatrie je obor, kdy z určité části záleží i na spolupráci pacienta, jeho důvěře k lékaři a přesném popisu svých obtíží. A právě to může být kámen úrazu. Ne každý pacient dokáže popsat, případně posoudit své problémy, neboť většinou nemá žádný náhled na svůj problém. Lehce proto může dojít ke špatné diagnóze pacienta nebo pouze její části a následně chybí jen pár kroků, respektive prášku a může dojít k opravdovému maléru. Kam až může špatná diagnóza v těchto případech dojít, naleznete v některém mém dalším článku.
Návštěvy u pana Greena – když homosexuál pomáhá židovi
Ross Gardiner je úspěšný mladý muž z dobře situované rodiny, který by mohl mít vše, na co jen v životě pomyslí. Jedinou, o to intenzivnější bolest v životě, mu způsobuje nepochopení a odsouzení jeho homosexuální orientace. Ross Gardiner je úspěšný mladý muž z dobře situované rodiny, který by mohl mít vše, na co jen v životě pomyslí. Jedinou, o to intenzivnější bolest v životě, mu způsobuje nepochopení a odsouzení jeho homosexuální orientace u vlastní rodiny. Pan Green, o dvě generace starší ortodoxní žid, žije po smrti své ženy osamělým životem.
