Miroslav Táborský exceloval v Blázinci a přidal k tomu rozhovor

Herec Miroslav Táborský exceloval v Blázinci, kde na sebe vzal velmi nelehký úkol, kterému původně velmi dlouho vzdoroval. Jak se nakonec této výzvy zhostil, aby se sám nezbláznil?

Kulturní dům s názvem Svět v Českém Brodě přináší každý měsíc bohatou kulturní nabídku a jednou z nich bylo v lednu i zájezdové představení s názvem Blázinec. Jedná se o divadelní inscenaci, v které se divákům představil herec Miroslav Táborský, který zde sám ztvárnil neuvěřitelných patnáct rolí. Jednalo se o napínavou grotesku o světě, ve kterém se vlády zmocnili blázni z psychiatrického ústavu s výstupy připomínajícími leckdy dramatiku absurdního divadla. Hra byla inspirována mimo jiné motivy E.A.Poea, čímž mohli diváci sledovat sugestivní scény strachu mísícími se s Poeovským humorem, nečekanými zvraty, komickými situacemi i dramatickými prvky.

Divadlu jednoho herce přihlíželo v KD Svět vyprodané hlediště, které napjatě hodinu a půl sledovalo sugestivní scénu plnou humoru, hrůzy a strachu, ale především neobyčejného divadelního umění v podání Miroslava Táborského, který všem přítomným zprostředkoval neobyčejný jevištní zážitek. I když se jednalo o výstup pouze jednoho herce, po celou dobu představení byla scéna zaplněna střídajícími se postavami, kterým Miroslav Táborský bez sebemenšího zaváhání s naprostou přirozeností a lehkostí propůjčoval svoji tvář.

Scéna provázející Blázinec byla ve své podstatě velmi jednoduchá, celkové aranžmá působilo pouze coby doplněk a naznačení prostředí, ve kterém se děj odehrával. Celou situaci, spád děje i častou změnu emočního napětí měl ve své režii pouze Miroslav Táborský, který svojí pečlivě vypilovanou mimikou i specifickým výrazem každé jednotlivé postavy, určoval aktuální dění na jevišti.

Divadlo jednoho herce je samo o sobě velmi obtížnou divadelní disciplínou a inscenace Blázinec je navíc z hereckého hlediska velmi náročným představením. Nejen pro samotný úspěch hry, ale i celkovou srozumitelnost a spád děje, musela být jednoznačně kladena hlavní priorita na správný výběr herce. Pro divadlo jednoho herce neplatí pravidlo, že dobrý herec vystupující v kolektivu, znamená dobrou volbu pro tento druh představení. Pro úspěšné zvládnutí tzv. one man show musí mít herec nejen předpoklady, herecké zkušenosti, divadelní cit, ale především musí ovládat opravdové divadelní umění.

Ve chvíli, kdy je na herce kladen nárok na dokonalé ztvárnění hned patnácti postav s dialogem několika z nich najednou, lze mluvit již o nejvyšší lize hereckého umění, které si žádá opravdového profesionála. Autor a režisér Jaroslav Gillar napsal Blázinec přímo na tělo herci Miroslavu Táborskému s přesvědčením, že dané role uchopí a předvede divákům ve světle, které bylo tvorbou zamýšleno. Výsledkem této spolupráce je bezesporu divadelní koncert, který se vymyká běžnému divadelnímu představení.

Každou postavu, kterou zde Miroslav Táborský ztvárňuje, má velmi pečlivě propracovanou bez ohledu na délku jejího výstupu, každá z nich figuruje v pozici samostatné hlavní role s jasně danou tváří a projevem. Právě tento fakt umožňuje divákovi po celou dobu představení sledovat poměrně lehce a srozumitelně děj příběhu i hlavní pointu, což by mohl být v případě nejasně čitelných postav určitý problém. Miroslav Táborský v inscenaci nejen postavy hraje, ale po celou dobu představení z něj čiší pocit, že si každou z nich užívá, vžívá se do ní a především si i on sám hraje. Právě tento fakt působí na diváka jako magnet a nutí ho udržet pozornost po celou dobu představení, neboť sledování herce užívajícího si představení, dává celé inscenaci z hlediska diváka další neocenitelný rozměr.

To, že je Miroslav Táborský profesionál a výborný herec, který se dokáže zhostit velmi náročných divadelních rolí, je nepochybně jasný fakt. Publikum již dokázal přesvědčit v mnoha případech, kterým je například inscenace v Divadle v Řeznické s názvem Odvolání, kterou zároveň i režíroval. Nejinak tomu je i v Divadle v Dlouhé, kde spolu s Janem Vondráčkem a a Martinem Matějkou exceluje v představení Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách, ve kterém během 120 minut sehrají všech 37 her a 154 sonetů Williama Shakespeara. V případě Blázince však dokazuje, že jeho vlastní divadelní umění dokáže posunout ještě o kus dále a zprostředkovat tak divákům jedinečnou podívanou a rozšíření obzorů, kam až lze v některých životních výzvách dojít.

Věřím, že i ostatním divákům se inscenace dle jejich reakcí líbila a určitým způsobem v nich zanechala nejen dojem pěkně stráveného večera, ale i zamyšlení nad samotnou pointou skrytou za výstupy všech patnácti postav. Vzhledem k aktuálnosti tématu, kterým je nepochybně ovládnutí společnosti šílencem, bylo zároveň i velmi obohacující sledovat, kam může velmi lehce dnešní podoba světa sklouznout.

Jak daleko je aktuální svět od chvíle, kdy blázinec nebude pouhým označením zařízení pro duševně nemocné, nýbrž na sebe vezme podobu celého světa? Možná vám přemýšlení usnadní právě Blázinec, který mohu jednoznačně doporučit.

Jak na Blázinec hledí sám představitel všech patnácti rolí? Na otázky mi odpovídal Miroslav Táborský.

Inscenaci Blázinec Vám napsal autor a režisér Jaroslav Gillar přímo na tělo a dle mého názoru jste se s tímto úkolem vypořádal naprosto vynikajícím způsobem. Jak velkou výzvu pro Vás tento projekt zpočátku představoval?

Byla to velká výzva a asi rok a půl jsem vzdoroval. Hledal jsem cestu, jak hrát dialog šesti, sedmi postav najednou. A také jsem trval na producentovi, který bude schopen zajistit alespoň zpočátku nejméně tři reprízy měsíčně, aby to nebylo trápení.

Nastudovat roli a text je pro herce součástí jeho práce, ale naučit se patnáct rolí, které na jevišti předvede během hodiny a půl, se jeví téměř nadlidsky. Jak jste přistupoval ke studiu rolí a sžívání se s nimi, abyste docílil takto úspěšné podoby představení?

Studium probíhalo v etapách s pauzami. Režisér to sice napsal pro mě, ale dovolil mi trochu autorského přístupu. Když jsem se to začal učit, tak jsem upravoval text do finální podoby. A právě tohle „spoluautorství“ mi ulehčilo učení a orientaci v textu.

Blázinec hrajete již dva roky. Máte pocit, že všech patnáct postav již dozrálo anebo se stále ještě vyvíjí?

Vždycky se každá postava vyvíjí. V tomhle případě se ve vývoji střídají. V tom je to zábavnější.

Pokud se nemýlím, na Blázinci se určitým způsobem podílí i Vaše manželka Kateřina Táborská. Jak moc je nedílnou součástí tohoto představení a co vše zůstává v rámci jejího působení za scénou divákovi skryto?

Původně mi měla jen pomáhat s převleky a rekvizitami. Pak se ukázalo, že „bláznivé“ tempo představení potřebuje rychlé změny a přišel nápad na princip starého japonského divadla. Kačenka kdysi dělala černé divadlo a měla doma ještě kostým, a tak se z ní stal pohyblivý černý „patník“, který pomáhá, podává a má velkou zásluhu na rytmu představení.

Myslím, že Poeovský humor je základním kamenem této hry. Předpokládám, že když jste nabídku Blázince přijal, máte k jeho dílu a specifickému druhu humoru vztah. Čím si Vás Edgar Allan Poe získal?

Nebyl jsem nikdy zvláštní fanoušek E.A.Poea, ale je to nesporná kvalita světové literatury. Na jevišti jsem vždycky měl rád přesný a výrazný žánr a byla to pro mě jedna z dalších výzev – žánr Poe.

Čím Vás projekt one man show, kterým Blázinec bezesporu je, herecky a duševně obohatil?

Když jsem začínal s herectvím a byl přeplněný energií, měl jsem představu, že to jednou zkusím. Je to velká zkouška, být na jevišti sám. Dohnalo mě to samo až po mnoha letech a je to takové znovuobjevování a potvrzování toho, co umím i toho, co jsem si nebyl jist, že ještě mohu a umím.

Jaké jsou podle Vás výhody a nevýhody divadla jednoho herce?

Výhodou je to, že všechno závisí jen na vás. To je ale i nevýhoda.

Chápe podle Vás většina diváků kontext hry, tedy že ústav je alegorickou podobou světa, anebo sleduje většina diváků hru pouze na úrovni vtipného příběhu bez hlubšího uvažování o hlavní pointě?

To je spíše otázka pro diváky. Publikum je pokaždé jiné a není to jednotná masa. Ale podle reakcí poznám, že se vždy najdou diváci, kteří tohle vnímají velmi dobře. A někdo si to rozebere třeba až později.

Téma inscenace ovládnutí společnosti šílencem, je myslím čím dál tím aktuálnější. Co by si podle Vás měla dnešní společnost uvědomit a odnést z daného představení, aby ke stejné situaci nedošlo jednoho dne i v reálném světě?

To už se pouštíme do velmi širokých společenských souvislostí. Říká se, že by divadlo mělo nastavovat společnosti zrcadlo. To je jeden jeho úkol. A zrcadlo nám ukazuje skutečnost a zbavuje falešných iluzí. Může-li divadlo přispět skromným dílem k tomu, abychom si nějaké nebezpečí uvědomili a zamysleli se nad ním, díky za to.

Proč by podle Vás měli diváci přijít do divadla právě na Blázinec?

Říkám, že divadlo je velmi zjednodušeně řečeno výměnou energie mezi jevištěm a hledištěm. Myslím, že to právě nabízím, krom toho, o čem byla už řeč. Také tomu představení říkám „radost ze hry“.

Kde Vás mohou čtenáři aktuálně kromě Blázince vidět na divadelních prknech a co Vás čeká v letošním roce?

Hraji čtyři představení v Divadle v Dlouhé, kde jsem byl do loňské sezony dvacet let. Krom Blázince hraju pod stejnou agenturou představení A na hrušce sedí diktátor. V Divadle Járy Cimrmana mám už dvě role, ve Viole představení Rovnost, volnost, gastronomie. V Divadle v Řeznické mám představení, které mi dělá velkou radost. Jmenuje se Odvolání, je pro dva chlapy a krom hraní jsem to režíroval, vymyslel scénu i kostýmy. A v Divadle Ungelt jsem měl v prosinci premiéru hry Život podle Jonesových. Velmi zajímavá a krásná práce. A ještě přidám, že s manželkou hrajeme loutková představení pro děti, což je velmi obohacující. Z toho výčtu je, myslím, jasné, že bych toho v tomto roce už neměl moc dělat, ale něco se peče.

Děkuji Miroslavovi Táborskému za rozhovor a přeji mnoho s radostí odehraných představení.

Rozhovor: ID Luci

• 

• 

• 

•