Jak na Blázinec hledí sám představitel všech patnácti rolí? Na otázky mi odpovídal Miroslav Táborský.
Inscenaci Blázinec Vám napsal autor a režisér Jaroslav Gillar přímo na tělo a dle mého názoru jste se s tímto úkolem vypořádal naprosto vynikajícím způsobem. Jak velkou výzvu pro Vás tento projekt zpočátku představoval?
Byla to velká výzva a asi rok a půl jsem vzdoroval. Hledal jsem cestu, jak hrát dialog šesti, sedmi postav najednou. A také jsem trval na producentovi, který bude schopen zajistit alespoň zpočátku nejméně tři reprízy měsíčně, aby to nebylo trápení.
Nastudovat roli a text je pro herce součástí jeho práce, ale naučit se patnáct rolí, které na jevišti předvede během hodiny a půl, se jeví téměř nadlidsky. Jak jste přistupoval ke studiu rolí a sžívání se s nimi, abyste docílil takto úspěšné podoby představení?
Studium probíhalo v etapách s pauzami. Režisér to sice napsal pro mě, ale dovolil mi trochu autorského přístupu. Když jsem se to začal učit, tak jsem upravoval text do finální podoby. A právě tohle „spoluautorství“ mi ulehčilo učení a orientaci v textu.
Blázinec hrajete již dva roky. Máte pocit, že všech patnáct postav již dozrálo anebo se stále ještě vyvíjí?
Vždycky se každá postava vyvíjí. V tomhle případě se ve vývoji střídají. V tom je to zábavnější.
Pokud se nemýlím, na Blázinci se určitým způsobem podílí i Vaše manželka Kateřina Táborská. Jak moc je nedílnou součástí tohoto představení a co vše zůstává v rámci jejího působení za scénou divákovi skryto?
Původně mi měla jen pomáhat s převleky a rekvizitami. Pak se ukázalo, že „bláznivé“ tempo představení potřebuje rychlé změny a přišel nápad na princip starého japonského divadla. Kačenka kdysi dělala černé divadlo a měla doma ještě kostým, a tak se z ní stal pohyblivý černý „patník“, který pomáhá, podává a má velkou zásluhu na rytmu představení.
Myslím, že Poeovský humor je základním kamenem této hry. Předpokládám, že když jste nabídku Blázince přijal, máte k jeho dílu a specifickému druhu humoru vztah. Čím si Vás Edgar Allan Poe získal?
Nebyl jsem nikdy zvláštní fanoušek E.A.Poea, ale je to nesporná kvalita světové literatury. Na jevišti jsem vždycky měl rád přesný a výrazný žánr a byla to pro mě jedna z dalších výzev – žánr Poe.
Čím Vás projekt one man show, kterým Blázinec bezesporu je, herecky a duševně obohatil?
Když jsem začínal s herectvím a byl přeplněný energií, měl jsem představu, že to jednou zkusím. Je to velká zkouška, být na jevišti sám. Dohnalo mě to samo až po mnoha letech a je to takové znovuobjevování a potvrzování toho, co umím i toho, co jsem si nebyl jist, že ještě mohu a umím.
Jaké jsou podle Vás výhody a nevýhody divadla jednoho herce?
Výhodou je to, že všechno závisí jen na vás. To je ale i nevýhoda.
Chápe podle Vás většina diváků kontext hry, tedy že ústav je alegorickou podobou světa, anebo sleduje většina diváků hru pouze na úrovni vtipného příběhu bez hlubšího uvažování o hlavní pointě?
To je spíše otázka pro diváky. Publikum je pokaždé jiné a není to jednotná masa. Ale podle reakcí poznám, že se vždy najdou diváci, kteří tohle vnímají velmi dobře. A někdo si to rozebere třeba až později.
Téma inscenace ovládnutí společnosti šílencem, je myslím čím dál tím aktuálnější. Co by si podle Vás měla dnešní společnost uvědomit a odnést z daného představení, aby ke stejné situaci nedošlo jednoho dne i v reálném světě?
To už se pouštíme do velmi širokých společenských souvislostí. Říká se, že by divadlo mělo nastavovat společnosti zrcadlo. To je jeden jeho úkol. A zrcadlo nám ukazuje skutečnost a zbavuje falešných iluzí. Může-li divadlo přispět skromným dílem k tomu, abychom si nějaké nebezpečí uvědomili a zamysleli se nad ním, díky za to.
Proč by podle Vás měli diváci přijít do divadla právě na Blázinec?
Říkám, že divadlo je velmi zjednodušeně řečeno výměnou energie mezi jevištěm a hledištěm. Myslím, že to právě nabízím, krom toho, o čem byla už řeč. Také tomu představení říkám „radost ze hry“.
Kde Vás mohou čtenáři aktuálně kromě Blázince vidět na divadelních prknech a co Vás čeká v letošním roce?
Hraji čtyři představení v Divadle v Dlouhé, kde jsem byl do loňské sezony dvacet let. Krom Blázince hraju pod stejnou agenturou představení A na hrušce sedí diktátor. V Divadle Járy Cimrmana mám už dvě role, ve Viole představení Rovnost, volnost, gastronomie. V Divadle v Řeznické mám představení, které mi dělá velkou radost. Jmenuje se Odvolání, je pro dva chlapy a krom hraní jsem to režíroval, vymyslel scénu i kostýmy. A v Divadle Ungelt jsem měl v prosinci premiéru hry Život podle Jonesových. Velmi zajímavá a krásná práce. A ještě přidám, že s manželkou hrajeme loutková představení pro děti, což je velmi obohacující. Z toho výčtu je, myslím, jasné, že bych toho v tomto roce už neměl moc dělat, ale něco se peče.
Děkuji Miroslavovi Táborskému za rozhovor a přeji mnoho s radostí odehraných představení.
Recenzi inscenace Blázinec naleznete zde.
Rozhovor, foto: ID Luci
Miroslav Táborský (Foto ID Luci) 
Miroslav Táborský (Foto ID Luci)
Návštěvy u pana Greena – když homosexuál pomáhá židovi
Ross Gardiner je úspěšný mladý muž z dobře situované rodiny, který by mohl mít vše, na co jen v životě pomyslí. Jedinou, o to intenzivnější bolest v životě, mu způsobuje nepochopení a odsouzení jeho homosexuální orientace. Ross Gardiner je úspěšný mladý muž z dobře situované rodiny, který by mohl mít vše, na co jen v životě pomyslí. Jedinou, o to intenzivnější bolest v životě, mu způsobuje nepochopení a odsouzení jeho homosexuální orientace u vlastní rodiny. Pan Green, o dvě generace starší ortodoxní žid, žije po smrti své ženy osamělým životem.
