Důvodem, který mě dovedl pohlédnout do tváře a myšlenek Vaška Vydry, byla čistá náhoda. Přesně taková, kdy člověk dopředu nic do detailu neplánuje a nechává plynout nápady a plány tak, jak mu je život přichystá.
Ještě před naším prvním setkáním by se mi při vyslovení jeho jména vybavilo slovo herec, maminka Dana Medřická a jisté povědomí o filmech typu Kameňák, kde sice ztvárnil jednu z hlavních rolí, které ovšem můj divácký televizní rozhled bohužel většinou minuly.
Dnes bych řekla, že je velmi smutné zjištění, že většina toho, co se o něm v jeho životě napsala, je převážně spojeno s bulvárem neprvních stran, tedy útržků z jeho soukromého, nikoliv však aférového života. Snad je i pochopitelné, že čtenáři stále ještě baží po všech informacích ze soukromí slavných lidí a nemohou žít své životy bez toho, aniž by si denně přečetli, kdo má co rád k obědu, jak se tváří při vynášení odpadků, jaké má auto nebo aktuálních vztahů v jeho rodinném kruhu. Pokud člověk poskytuje dobrovolně rozhovory pro tento typ médií, dává souhlas s částečnou ztrátou svého soukromí a zároveň nelze nesouhlasit, že i tato forma své prezentace patří k pracovním i dobrovolným povinnostem veřejných osob.
Problém nastává ve chvíli, kdy si společnost začne vytvářet obrázek dané osoby pouze podle těchto článků, případně si k tomu přidá určitou značku výrobku, kterou daná tvář propaguje. Bulvární články a značka výrobku následně přebije vše ostatní a lidé již nejsou schopni vnímat danou osobnost i z jiného úhlu pohledu, nejsou schopni ocenit a docenit její hlavní pracovní činnosti a hlavní pointu jejich práce. Přidá-li se k takové osobě ještě doživotní nálepka známých rodičů, dochází zákonitě k nedocenění činů dané osobnosti takové, jaká není vidět na ten úplně první, zřejmý a nejjednodušší pohled.
A právě jedním z nich je dle mého názoru právě i Vašek Vydra. Když si otevřu poslední články, které o něm byly sepsány, mám pocit, že o něm vím vše, co bych měla vědět, abych si o něm udělala jasný obrázek. Dozvídám se přesně ty „důležité“ informace, o kterých bylo psáno výše a nabývám dojmu, že vím co je zač.
Naštěstí jsem byla vyvedena z omylu a vím, že mnoho věcí, které by měly být zdůrazněny z jeho života, nebo alespoň občas připomínány, v těchto informacích chybí, a že vše není až tak jasně dané, jak na první pohled vypadá. Je až s podivem, jak se některé věci dokážou stále omílat dokola, ale ty pro čtenáře „nezajímavé“, upadají do ztracena a zapomnění. Jsou lidé, o kterých by se mělo mluvit a psát tak dlouho a často alespoň do doby, kdy při vyslovení jejich jména vyvstane v mysli společnosti nejen ta směs bulváru a reklam, ale především podstata jejich práce.
Snad by bylo dobré se konečně zamyslet nad tím, jak dnešní lidé vnímají nejen delší zbytečně dlouhé zprávy a texty, potřebují mít vše jasně a rychle naservírováno a být vedeni jednoznačně udávaným směrem, který nám je tou nejjednodušeji nabízenou cestou podsouván. Schopnost dávání si věcí do souvislosti, vybírání z více nabízených variant pouze dle svého vlastního selského rozumu, není dnes ani in ani na to není čas. Pokud se daná zpráva objeví v nejčtenějších a nejsledovanějších médiích, automaticky ji přiřadíme ve své hlavě k dané osobě a bez zbytečného přemýšlení jí už navždy minimálně podvědomě ponecháme nálepku, kterou nám médium naservírovalo jako jednu z mála jistot, na které se ještě můžeme spolehnout.
Je velmi smutná myšlenka, že by jednoho dne mohlo dojít k situaci, kdy si následující generace v učebnicích přečte o stálicích umělecké sféry pouze to, co měli rádi na talíři nebo jak jim fungovalo manželství.
Věřím, že až se právě jméno Vaška Vydry objeví v textech pro studenty, nebude spojováno pouze s tím, co si dává k večeři. Vašek Vydra je v první i poslední řadě herec. Osoba, které v žilách koluje herecká krev, umělec tělem, duší i srdcem a profesionál, který by dokázal bavit publikum i bez podpory kolegů. Aktuálně jej můžete vídat v inscenacích Divadla na Vinohradech, Divadla U hasičů, Divadla Bez zábradlí, Hudebním divadle Karlín, ale i mimo stálé scény v rámci zájezdových představení po celé republice.
Logicky z toho vyplývá, že jeho druhým domovem je divadelní jeviště. Je hercem, stejně jako mnoho dalších jeho kolegů a kolegyň, kterých s každým nově natočeným dílem některého ze seriálů přibývá. Raketovým startem začíná až příliš často „kariéra“ mnoha mladých zpěváků i herců, kteří se zviditelnili v některé pěvecké soutěži nebo prošli před kamerou. Zde je však zásadní rozdíl s opravdovými hereckými ikonami, které dokážou hrát i živě na prknech jeviště sledováni publikem, s nutností pamatování si textů, schopností ztvárnit danou roli na první pokus i profesionální improvizace. Při sledování Vaška Vydry na jevišti máte jistotu, že on je herec a nikoliv dočasná figurka oblíbených seriálových postav. Jsou osobnosti, kterým by mělo být dáváno přízvisko opravdový, tak jak je tomu právě v tomto případě.
Pochopitelně jej můžete vídat i ve zmíněných seriálech, třeba jako v aktuálně natáčeném komediálním seriálu Bezdružice, jehož pilotní díl mohou diváci shlédnout již 18. října. Ztvární zde jednu z hlavních rolí, kterou je typický komunální politik, jenž byl právě zvolen starostou. Jistě si seriál nalezne mnoho diváků a možná díky němu dojde i k určitému náhledu společnosti na aktuální politické dění. To, čemu se v televizi zasmějeme, má občas v reálu k úsměvu hodně daleko.
Již na první pohled je sympatickým a charismatickým člověkem, který nemá potřebu ani zapotřebí hrát si na hereckou hvězdu a hvězdné manýry do jeho života nepatří. Neodmítne pomoc ani úplně cizím lidem a mnoho věcí dokáže brát s naprosto přirozeným nadhledem. To, že má přirozený talent bavit publikum, je známo a nemusí jít přímo o „Vtip za stovku“. Dokáže jít za svým přesvědčením bez ohledu na problémy a překážky, které mu občas snad jen z principu či závisti působí okolí. Stejně jako pro divadlo, bije jeho srdce i pro čtyřnohé přátele, koně. Z původně pořízeného jednoho koně, jich má dnes vlastních pět a stará se i o několik dalších, kteří jsou umístěni na statku v Malčanech v Institutu celostní péče o koně.
Podílí se na rozvoji tohoto rehabilitačního centra pro léčbu kopyt pod záštitou MVDr. Hiltrud Strasser, a to nejen propagací kliniky, ale i vlastním pořádáním mezinárodních seminářů v rámci osvěty specifické léčebné metody koňských kopyt, kterou je chov koňů „naboso“ a s tím spojené strouhání kopyt. Snaží se klinice věnovat všechen svůj volný čas, a na jejím chodu se podílí nejen vlastní fyzickou prací, ale i přímou péčí o kopyta svých i svěřených koní.
Každému, kdo na statek zavítá, musí být na první pohled jasné, že se nejedná o žádný podnikatelský záměr jak přitáhnout pozornost médií, ale o ryze jasný výsledek promyšleného chovu koní v podmínkách, o kterém si koně zavření většinu života v boxech, mohou nechat zdát. Volná prostranství přilehlých luk nabízí zvířatům celodenní volnost pohybu, životního prostoru i možnosti komunikace s ostatními koňmi a především jedinečné podmínky pro jejich léčbu.
Bohužel se stále ozývá mnoho těch, kteří nejsou schopni druh léčby, který je zde praktikován akceptovat a přijmout fakt, že tato metoda může mít úspěch. Je vždy hrozně lehké kritizovat něco nového, postupy i metody, které nejsou zcela běžné a především co nemá dostatek podkladů pro širokou veřejnost, aby jí uvěřila. Bez jasně daných denně prokazovaných důkazů, které společnost snad již ze zásady vyžaduje, je pochopitelně nesmírně obtížné vysvětlovat, že to, zač bojuje, má smysl.
Nemocným koním pomohl a pomáhá, ať už jen tím, že jim ulehčuje aktuální zdravotní stav a vytváří podmínky pro lepší a klidnější život nebo jejich trvalým i dočasným vyléčením. A přesně v tom je dle mého názoru kámen úrazu. Každá vážnější léčba u zvířat i lidí, je běh na dlouhou trať a předpokládá následnou péči i do budoucna, tedy v době relapsu. Ve chvíli, kdy si majitel odveze ze statku vyléčeného koně a neposkytne mu následně stejnou kvalitní péči, nemůže být logicky možné, aby se problémy nezačaly opakovat a byly tak vyvozovány důsledky a názory, že není dobré tuto metodu praktikovat, ba naopak, že ještě koním přitěžuje. S tím opět souvisí již zmíněné téma schopnosti dávat si věci do souvislostí, a že ne vše co je dnes již minulostí, bylo špatné. V tomto případě jde o zcela prokázaný fakt, že v dřívějších dobách chodili koně „naboso“ běžně, z čehož plyne, že pro koně je tento způsob pohybu naprostou přirozeností. Jediný kdo s ní má v dnešní době problém, je člověk.
Možná by nebylo od věci, dříve než budeme někoho soudit, se nejprve zamyslet nad tím co vlastně dělá, předložit jasně daný důkaz toho, proč s něčím nesouhlasíme, případně jsme projevili alespoň trochu zájmu dozvědět se o dané problematice a výsledcích více, než to, co jedna paní povídala. I když se můžete tvářit lhostejně k pomluvám, žalobám i všem překážkám, které jsou vám kladeny a přitom děláte něco od srdce, poctivě a se svým vlastním přesvědčením, že je to ta jediná správná věc, vždy vás to zasáhne a minimálně mrzí. Obzvlášť v případě, kdy tomu dává naprosté maximum, kterého jste schopni.
Vybudování koňské kliniky a léčebného prostředí pro koně, stálo Vaška Vydru i všechny, kteří se na něm podíleli, velké úsilí, mnoho sil i času, kterého nemá konkrétně on na rozdávání. Je obdivuhodné sledovat jeho životní elán v tempu, který žije, je až neuvěřitelné sledovat jeho životní energii, kterou dává do všeho, co dělá a na čem mu záleží.
Představím-li si některé mladé lidi, kteří přijdou ztrhaní z práce a zasednou na celý večer k televizi, protože na nic víc už prostě nemají chuť ani energii, je jeho zvládání každodenního životního tempa pro mnohé nepředstavitelné a především nemožné. Jediné čím si lze tuto schopnost fungování vysvětlit, je pouze láska, kterou vkládá do všeho, co dělá. Nelze vydržet každodenní maraton naplánovaný na minuty jen proto, že je nutné vše stihnout, ale člověk musí znát důvod, proč to chce stihnout a především vědět a věřit, že vše co dělá, má nějaký smysl.
Čím je člověk starší a dělá více věcí, tím se mu okruh lidí a přátel okolo sebe rozšiřuje a bohužel mu tedy občas nezbývá nic jiného, než některé své zámky navždy uzamknout a hry nehrát, protože i když se člověk snaží sebevíc rozdělit mezi vše a všechny, kteří o to stojí, přijde okamžik, kdy už to víc prostě nejde. Jenže jaké si to člověk udělá, takové to má….a přesně o tom všem je i život každého z nás.
V příštím článku se můžete těšit na kulturní zážitek nejen v podání Vaška Vydry z divadla Na Vinohradech v inscenaci Bytná na zabití, ale i vyprávění o smyslu, prostředí a atmosféře Parforsních honů, které již dávno nejsou jen výsadou šlechticů, a které jsou další nedílnou součástí života Vaška Vydry.
Pro čtenáře, kterým ještě záleží i na té kulturní sféře, nebude alespoň pro jednou Vaškovo večerní menu zveřejněno. Pro ty, které snad opravdu zajímala pouze ta slíbená večeře, přeci jen trochu napovím……když venku se sešeří, rád dá si Blbce k večeři.
Návštěvy u pana Greena – když homosexuál pomáhá židovi
Ross Gardiner je úspěšný mladý muž z dobře situované rodiny, který by mohl mít vše, na co jen v životě pomyslí. Jedinou, o to intenzivnější bolest v životě, mu způsobuje nepochopení a odsouzení jeho homosexuální orientace. Ross Gardiner je úspěšný mladý muž z dobře situované rodiny, který by mohl mít vše, na co jen v životě pomyslí. Jedinou, o to intenzivnější bolest v životě, mu způsobuje nepochopení a odsouzení jeho homosexuální orientace u vlastní rodiny. Pan Green, o dvě generace starší ortodoxní žid, žije po smrti své ženy osamělým životem.
