Život je divadlo, tak zkus to tak brát, jedinečná divadelní show, kde každý musí svoji roli hrát. Většina se drží své dané role, té, která mu do vínku byla dána, žije tak, aby postava byla společností akceptována. Náhle však přijde scéna, která v plánu a scénáři nebyla, jak uzpůsobit svoji roli, aby úsměv a duševní zdraví drama přežila? Hermína Muchová „Nehroutím se, vždyť žiju!“
Všichni jsme herci a každý náš život jedinečné divadelní představení. A to i přes to, že slovo herec patří neodmyslitelně k profesionálním nebo amaterským divadelním spolkům, které vyplňují náš volný čas a kam se chodíme bavit. Je pravdou, že v určitém slova smyslu všichni ostatní neberou za své role finanční odměny. Na druhou stranu, nehrát tyto role a nenasazovat každý den masku, jíž si společnost a pracovní zařazení žádá, jen stěží si udržíme zaměstnání. I když je nálada na bodu mrazu nebo naopak na bodu euforie, je třeba se přetvařovat a ovládat. Tak, jak si žádá minimálně slušné vychování.
Stačí se jen trochu dívat okolo sebe, číst z výrazů kolemjdoucích i mezi řádky vyslovených vět. Vžívám se do role pouhého pozorovatele. Lavička frekventovaného nádraží je ideálním místem pro pozorování dění kolem sebe a kolemjdoucích. Nabízí pohled na kompletní průřez a vzorek obyvatel města i venkovanů dojíždějících za prací. Vidím a slyším kolem sebe mnoho klaunů, Don Juanů, Pierotů, princezen Dišperand, principálů, Polednic, Hurvínků, Mániček, paní Kateřin a mírně zmaten, mihne se i Alois Nebel.
Přemýšlím, jaké postavy jsou schovány pod nánosy šminek, za černými brýlemi i pod kloboukem zakrývajícím část obličeje. Většina z nás umí výborně své role a dokáže maskovat své reálné pocity, myšlenky i stavy mysli. Není divu, že když maska odkryje reálnou naši tvář, nechce se ani věřit, jak lehce se z milé Zlatovlásky stane ve vteřině nesnesitelná ježibaba.
Opouštím lavičku a pokračuji ulicí. Zamýšlím se nad divadlem, cirkusy i klauny a symbolika opět zaúřaduje. Upoutávka na divadelní hru Nový Bleší cirkus, petice Nejsme klauni, postarší dáma v pestrobarevných šatech, zakaboněný výraz kolemjdoucí i veselý smích dítěte. Pokračuji dále a vidím strhaný výraz ženy táhnoucí za sebou řvoucí dítě, muže v obleku a kravatě dobíhající na poslední chvíli autobus. Každá z těchto grimas symbolizuje aktuální duševní stav. V psychicky vypjatých situacích jsme soustředěni spíše na výkon než na naši masku. Každý pohled kolem sebe evokuje téma divadla, jen stačí se dobře dívat.
Každý z nás je klaunem,
ač nenosíme červený nos,
každá z nás je vílou,
a on zase princem na koni.
I když naše maska dobře sedí,
skrze naše oči, ta jediná a pravá,
na svět pravou naší tváří stále hledí.
Nad komickými postavami se smějeme,
přitom dnes a denně jejich směrem, pomalu ale jistě, spějeme….
Všichni jsme klauni, jen záleží na tom, jak s touto rolí naložíme.
Návštěvy u pana Greena – když homosexuál pomáhá židovi
Ross Gardiner je úspěšný mladý muž z dobře situované rodiny, který by mohl mít vše, na co jen v životě pomyslí. Jedinou, o to intenzivnější bolest v životě, mu způsobuje nepochopení a odsouzení jeho homosexuální orientace. Ross Gardiner je úspěšný mladý muž z dobře situované rodiny, který by mohl mít vše, na co jen v životě pomyslí. Jedinou, o to intenzivnější bolest v životě, mu způsobuje nepochopení a odsouzení jeho homosexuální orientace u vlastní rodiny. Pan Green, o dvě generace starší ortodoxní žid, žije po smrti své ženy osamělým životem.
