„Víš, ty jsi z jinýho světa“….. slova, kterými začíná jedna z nejhranějších písní rockové skupiny Keks, slova vystihující samotnou skupinu. V dnešní uspěchané době, kdy se člověk málokdy zastaví, zamyslí či pobaví, působí toto hudební uskupení a jejich pódiové vystoupení jako balzám na duši, nervovou soustavu i jako osamocená hvězda plující tmavou oblohou. Dobíjí svým fanouškům leckdy téměř vybité baterie z každodenních starostí a stereotypních dnů.
V sobotu 21.6.2014, v nejdelším dni tohoto roku, proběhl ve Vestci u Prahy již třetí ročník akce s názvem „Vestecký rockáček.“ Akce nejen pro příznivce rocku, byla oslavou slunovratu, blížících se letních prázdnin, přátelských setkání a hudby. Hlavní hvězdou večera byla bezesporu skupina Keks, kterou jistě není třeba dlouze představovat. Její působení na hudební scéně započal již na přelomu roku 1981 a 1982 Petr Dudík (klávesy a zpěv), který společně se Štěpánem Kojanem (kytara a zpěv), působí ve skupině dodnes. Neodmyslitelnou součást dnešního složení Keks tvoří i Václav Šobíšek (baskytara) a Václav Suchý (bicí a perkuse). Z původně „vesnické kapely“ hrající na zábavách, se propracovali až na pódia našich největších festivalů, pronikli do rádií, televize, ale i do ankety Zlatý Slavík. O tom, jak moc jim lidé stále fandí i po tolika letech působení na hudební scéně, vypovídá rok 2011, oslava jejich 30. výročí a vyprodaná pražská Lucerna.
I když o nich v posledních měsících nebylo tolik slyšet, jak by si jejich fanoušci přáli, vše jim v následujících měsících vynahradí. Osoba nejpovolanější, pomyslně držící stráž nad jejich koncertním diářem, manager Honza Vyskočil, k následujícím plánům skupiny uvádí. „Kromě aktuálních vlastních vystoupení chystají pro fanoušky, dnes již veřejné překvapení. Dne 21.2.2015 se vrátí zpět do vyprodané Lucerny, tentokrát společně se světoznámou legendární britskou skupinou Smokie, která zde oslaví své 40. narozeniny na scéně. To, že se nám tato spolupráce podařila, je přímo neuvěřitelné. Smokie jsou fakt někdo a málokomu se podaří stát s nimi na jednom pódiu, natož při oslavě jejich 40. výročí. Je to něco, o čemž si mnozí mohou nechat jen zdát, ale nám se to podařilo. Pro nás všechny, je to ten nejlepší hnací motor, jaký si můžeme představit.“ Honza s Keks spolupracuje osm let, za které toho s nimi prožil vše, co se při práci s umělci, s kterými v rámci své agentury spolupracuje, prožít dá. Z jeho vyprávění je znát, že stejně jako hudebníci, i on touto prací žije naplno. Zajímá mě, jak těžká je domluva s již dávno dospělými lidmi a skloubení jejich pěti různých životů tak, abychom je mohli vidět spolu na jednom pódiu. „Vždy, když pracujete s lidmi, dochází k občas komplikovaným situacím, které je třeba vyřešit ku spokojenosti všech a nalézt ty nejlepší kompromisy.“ Ptám se, kolik odhaduje, že na koncert dnes přijde lidí. Je hodina do začátku a odhadem tipuje čtyři sta aktuálně čekajících a další určitě ještě dorazí. Nemýlil se, s blížícím se začátkem koncertu proudí k pódiu další a další fanoušci, a to i přes poněkud chladné počasí. Vidím nejen ty nejskalnější, ale v podstatě všechny generace od nejmenších dětí s rodiči až po ty dříve narozené. S Honzou probíráme všechny možné radosti i starosti jeho povolání, minulost, přítomnost i plány do budoucna a dochází mi, že jsou pánové pod těmi nejlepšími ochrannými křídly.
S nedočkavostí a zároveň určitou dávkou zvědavosti, očekávám začátek koncertu. Je tomu již patnáct let, kdy byla skupina součástí mých „náctiletých nezapomenutelných zábav“. Od té doby se mnoho věcí změnilo, a tak vůbec nevím, co od dnešního koncertu očekávat. První tón, první vteřina – to přeci není možné, jako by to bylo včera! Radost v srdci jako při setkání se starým zapomenutým známým, je v tuto chvíli tím jediným spolehlivým barometrem.
Během téměř dvouhodinového vystoupení plného chytlavých melodií, které rozproudí krev v žilách každého, zaznívají léty propracované a sehrané skladby. Většina fanoušků zná bezpečně každé jejich slovo, pohybují se do rytmu a v jejich tvářích vidím radost z atmosféry stejně skvělé, jako výkony jednotlivých aktérů. Nechybí hity jako „Víš“, „Pošťák“, „Horská dráha“, „Proč holky pláčou“, „Kamion“, „Stačilo tak málo“, „To se mi líbí“ nebo „Jak děkuje se andělům“ ze stejnojmenného alba. Nezaměnitelný hlas Štěpána Kojana a Petra Dudíka, neskutečný elán v doprovodu na bicí Vaška Suchého i osobitý projev nejmladšího člena skupiny Vaška Šobíška dokázali, že je fanoušci nenechali odejít z pódia, aniž by na závěr přidali alespoň několik písní.
Každý z členů by se dle mého názoru dokázal postavit na pódium sám, tak jako Štěpán Kojan, vystupující též sólově. Na druhou stranu, k jejich logu ruky patří pro fanoušky už navždy pouze čtyři jména.
Keksáci nezklamali. Jsou stále stejně dobří jako před mnoha lety, ba možná ještě lepší. Každá životní zkušenost nás posouvá o krok dále, a tak i oni za těch několik let ušli další část své cesty, aby i po tolika letech na pódiu, měli stále co svým fanouškům nabídnout. A že se objeví nějaká ta vráska? To je život. Nezáleží na tom, zda máte v čísle již třeba i tu šestku, záleží na tom, na kolik let se cítí vaše hlava a tělo.
A právě o strašidelné šestce v létech, potřebné motivaci,ale i jiných starostech a radostech, které mu život přináší, bylo mé povídání se Štěpánem Kojanem. Po chvilce povídání je jasné, že v tomto případě by byla nesmírná škoda vést rozhovor dle nějakých pravidel typu otázka a odpověď. Jedná se o povídání v přátelském duchu, nechávám tedy Štěpána povídat o všem, co ho zrovna napadne a u čeho občas upozorní, „abych to tam nepsala“. I když u některých informací, které od něj získávám, tuto větu nepoužije, dokážu vycítit, že některé věci mají zůstat v jeho pomyslném šuplíku.
Zopakuji i svoji otázku, již dříve směrovanou na Honzu Vyskočila, tedy jak spolu pánové vychází a jak se vlastně mají. Bez jediného zaváhání a s upřímným úsměvem odpovídá. „Já se mám moc dobře. Podívejte se na mě, myslím, že je to dobrý. Ostatní se mají také fajn a dohromady vše funguje. To máte tak. V tom, že jsme již ve věku, ve kterém jsme, je určitá výhoda. Všichni to máme v hlavě srovnáno.“ Zde se pochopitelně zasměje a zakousne další kousek připraveného ovoce se sýrem, který je v cateringovém stanu připraven. „Jenže na druhou stranu, každý chce to své, každý z nás by to vymyslel nejlépe. Občas to chce čas, abychom se shodli, ale vždy dojdeme k nějakému kompromisu. Ale u těch mladších generací je to vlastně stejné, takže je to vlastně asi tak, jak to má být, v pořádku.“
Na dotaz, zda Keks plánují vydat pro své fanoušky knihu o skupině, stejně jako to dnes dělá téměř každý umělec, má Štěpán naprosto jasno. „Knihu v žádném případě nechceme vydat, a to z důvodu, že ji dnes vydává téměř každý. Tedy i ten, kdo v hudební branži vůbec nic nedokázal. Měli jsme v plánu vydat něco na způsob spíše obrázkové publikace, fotky, třeba i s texty a krátkým povídáním. Třeba to ještě stihneme.“ Dle mého názoru již samotný fakt, že skupina rozdává radost tolik let svým fanouškům, překonala v několika období dobré i zlé a stále zůstává určitým způsobem při zemi, se dá v dnešní době pokládat za dost dobrý důvod, nebýt až tak skromný. Na druhou stranu, lze mezi řádky vyčíst i to, že ne každý má v dnešní době zájem, nechat si otevřít dveře dokořán svého soukromí, a že i v této branži lze oddělovat vlastní život s tím na pódiu.
Dostáváme se i k povídání o tom, jak moc se lidé bojí stárnutí, a vyslechnu příběh paní, kterou znal z mládí. „Říkala mi, že za mnou chtěla mnohokrát přijít a popovídat si. Znali jsme se opravdu již před mnoha lety, ale nepřišla. Říkala, že já vypadám stále stejně a ona prý tak moc zestárla. Styděla se.“ Přijde mi to neskutečně smutné a nepochopitelné. Vždyť stárneme všichni, jen každý jinou rychlostí.
Napadá mě otázka, na jejíž odpověď se v dnešní době vypracovává nejedna studie či marketingový plán. Fenomén téměř automatizované výroby tzv. mladých rychlokvašek z televizních soutěží či nové „celebrity,“ mířící k jedinému cíli, tedy zisku. Tak moc se je snaží management prosazovat v mediálních kampaních, vytvoří na koleni CD, vše jim zařídí, připraví, ale i přes to, jejich nové hvězdičky zhasnou.
Štěpánův pohled na věc, je v tomto směru naprosto jasný. Ve své profesy se často setkává s mladými ambiciózními umělci, kteří chtějí v životě něčeho dosáhnout a stát se hvězdami. „Bez toho, aby člověk dělal tuto práci s láskou a pocitem, že bez ní nemůže žít, to prostě nejde. Ne vždy se daří, ne vždy je do smíchu. Znám mnoho umělců, mezi nimiž byli i moji kamarádi, kteří slávu a s ní i její stinné stránky neunesli. Jedině ten, kdo vše zlé ustojí ve zdraví, může být opravdu šťastným. Dokáže si užívat radosti i života, být vděčný za to, že přežil. V podstatě ho to neskutečně posílí a na vše se najednou dívá úplně jinýma očima, jiným úhlem pohledu. Opravdu slavným se stanete pouze vlastní pílí, dřinou a především léty zkušeností.“
Naprosto s ním souhlasím. Je to stejné jako v životě, stejně jako každé povolání má svá rizika, tak i vše má svá pro a proti. To jediné, co je a nikdy se nezmění, je pouze přístup každého z nás, jak se dokážeme poprat s radostmi, starostmi i nástrahami každého dne.
Shodujeme se v tom, že každá myšlenka musí v hlavě určitým způsobem dozrát, nechat vše volně plynout a ono se to nějak vyvrbí. Jediné, s čím na rozdíl ode mne nesouhlasí, je místo, kde se nápadům a inspiraci daří nejlépe. „V autě za volantem nic vymýšlet nemůžu, to bych určitě naboural.“
A kde vlastně bere i po tolika letech inspiraci? Tipuji, že ze života, a přesně totéž mi následně i potvrzuje. „Vše vychází z toho, co jsem zažil, někdo mi vyprávěl nebo jsem zaslechl.“ Ne nadarmo stále tvrdím, že ty nejlepší příběhy píše pouze život. No a snad právě proto mají jejich písně takový úspěch. Mnoho lidí se do nich dokáže vžít z vlastní zkušenosti a především mají určitý promyšlený příběh.
Dívám se do jasně modrých Štěpánových očí, z kterého na první pohled čiší dobrá duše plná životních zkušeností a napadá mě, že „ čas vrásky kreslil v oči, teď zdobí tvoji tvář, do srdce nikdy nevkročí, nevezme očím zář.“ Neskutečné, jak moc na něj již zmíněná píseň Jak děkuje se andělům, sedí.
Následný úchvatný ohňostroj byl již pouze sladkou tečkou za jejich dalším nezapomenutelným vystoupením.
Na to, kolik úspěchů mají již za sebou, mohou být na sebe právem hrdí a mít vše tak říkajíc na háku. Oni jsou však milí, ochotní a jednoduše řečeno i po tolika letech, jen v tom nejlepším slova smyslu „normální“, což se v dnešní době jeví opravdu tak trochu z jiného světa…..
Milí čtenáři,
máte-li jakékoliv dotazy na Štěpána Kojana nebo další členy skupiny Keks, neváhejte mi psát své dotazy na e-mail hermina.muchova@gmail.com.
Ráda vše předám a následné odpovědi zveřejním v některém svém dalším článku.
Postřehy, dojmy, povídání se skupinou Keks, foto: ID Luci
Návštěvy u pana Greena – když homosexuál pomáhá židovi
Ross Gardiner je úspěšný mladý muž z dobře situované rodiny, který by mohl mít vše, na co jen v životě pomyslí. Jedinou, o to intenzivnější bolest v životě, mu způsobuje nepochopení a odsouzení jeho homosexuální orientace. Ross Gardiner je úspěšný mladý muž z dobře situované rodiny, který by mohl mít vše, na co jen v životě pomyslí. Jedinou, o to intenzivnější bolest v životě, mu způsobuje nepochopení a odsouzení jeho homosexuální orientace u vlastní rodiny. Pan Green, o dvě generace starší ortodoxní žid, žije po smrti své ženy osamělým životem.
