Zvířata velmi dobře cítí a rozpoznají, že se s jejich člověkem něco děje a je nemocný, proto je důležité věnovat jim v období naší nemoci určitou vyšší péči.
Nemám na mysli, že jim budeme kompenzovat jejich určitý strach a stres o naše zdraví tím, že je budeme překrmovat a rozmazlovat pamlsky. Mnohem více stojí o naši vlastní pozornost, pohlazení a vlídné slovo. Dokážou je nejen ocenit, ale zároveň nám tím i pomáhat. Jsou na tom podobně jako naši blízcí, tedy vidí, že trpíme, ale mají pocit, že nám nemohou pomoci a přitom by nás tolik chtěli uzdravit. Obzvlášť u nemocí psychických bývá zvíře velmi stresováno, a proto je třeba zaujmout k dané situaci jednoduchý, ale účinný postoj spočívající ve vzájemné pomoci a spolupráci.
Zvíře samo o sobě není schopno nás vyléčit, stejně jako my nejsme schopni jej úplně zbavit stresu, avšak jsme schopni jeho stres zmírnit, stejně jako je zvíře schopno zmírnit a zlepšit důsledky našeho onemocnění. Odborně by se dalo říci, že se jedná o animoterapii (konkrétně AAA terapii/animal Assisted Activities), což je psychoterapeutická metoda spočívající v kontaktu člověka se zvířetem. Jedná se o metodu, kterou je schopen provádět každý majitel zvířete i bez odborného dohledu a aniž by si to chovatelé mnohdy uvědomili, jejich sdílení životů se zvířaty, je samo o sobě určitým způsobem právě touto terapií. Jen málokdo své zvíře alespoň někdy nepohladí a zároveň nepocítí určitý pocit klidu a pohlazení po duši. Vždyť i to je jedním z důvodů chovu vlastních zvířat.
V případě nemoci jde pouze o to zvýšit intenzitu našeho vzájemného vztahu, dát zvířeti více prostoru a důvěry pro jeho schopnosti. Tato spolupráce nezahrnuje léčebný cíl, ale je léčbou podpůrnou, tedy nedílnou součástí léčebného cíle. Podstata terapie tkví v přirozeném kontaktu člověka a zvířete chovaném svobodně a v přátelství s člověkem, neboť pouze takové zvíře je schopno poskytnout člověku podporu a zlepšit důsledky nemoci.
Nejlepší výsledky přináší terapie s vlastním zvířetem, které je na vás zvyklé, jste s ním sžiti, trávíte s ním mnoho času, jednoduše řečeno vás má zvíře prokouknuté. Je jasné, že ne každý má možnost vlastního zvířete, avšak kdo tuto možnost má, neměl by ji v léčbě ignorovat. Zároveň by měl člověk dobře zvážit, které zvíře zvolit, neboť ne každé je pro terapii vhodné. Je třeba brát na zřetel, že pokud si pořídíte psa a v období právě zmíněných depresí nejsme schopni vstát téměř z postele, nebude ho mít kdo pravidelně venčit. Na první pohled se může zdát třeba právě pes dobrou motivací pro to, abychom z té postele vstali a šli s ním ven, ale je nutné připomenout, že deprese je onemocnění, které v těžkých stavech vůlí ani motivací nepřekonáme. Nelze tedy doporučit ideální zvíře pro nemocné, vše záleží na individuálních možnostech a prostředí, ve kterém dotyčný žije.
Většinou je v rámci doporučené terapie uváděn již zmíněný pes (canisterapie), kůň (hypoterapie), kočka (felinoterapie), terapie za pomoci hospodářských zvířat, dále delfinoterapie, lamaterapie či terapie se slony. Je jasné, že k posledním jmenovaným se člověk dostane jen ztěží a už vůbec je nemůže chovat doma. Naopak co jistě doma chovat může, jsou zvířata spadající do kategorie terapie za pomoci malých zvířat, do které lze zahrnout akvarijní rybičky, hmyz, ptáky, plazi a drobné savce.
Právě u drobných savců bych se ráda zastavila, neboť se nejen z vlastní zkušenosti domnívám, že právě tato kategorie je tou nejvhodnější. Srovnám-li například rybičky, které sice na pohled uklidňují, ale zároveň je člověk nepohladí a psa, kterého pohladí, ale má k němu závazek pravidelných vycházek, jsou hlodavci ideálním partnerem. Z mého pohledu je velmi důležitý fakt, že člověk může zvíře hladit po srsti a zároveň jeho inteligence spojená se schopností vnímat lidské pocity.
Z vlastní zkušenosti mohu doporučit chov králíka, který se dá chovat nejen v domě se zahradou, ale i v tom nejmenším bytě a pokud mu člověk umožní prožít po jeho boku svobodný spokojený život, dokáže v léčbě psychických poruch mnohdy více než léčba farmaky. Ne každé zvíře dokáže pomoci s psychickými problémy, ale pokud k tomu má alespoň malé dispozice (tedy především se nejedná o agresivní zvíře), s vaší pomocí a trpělivostí to většina z nich bez problému zvládne.
I když to možná málokdo ví, což je celkem pochopitelné, neboť je vžitá především představa králíka chovaného v kotci pro jiné účely než je terapie, králík se dá určitým způsobem vycvičit. Je to chytré a inteligentní zvíře, které při správném zacházení lze naučit několik základních povelů poslušnosti včetně chození na záchůdek, čímž eliminuje znečištění domácnosti. Zároveň je ale nutné mít na paměti, že je tvorem společenským a vaši pozornost k životu potřebuje. Není tedy žádoucí pořídit si králíka, dát ho do klece a občas se na něj přijít podívat. V takovém případě se nikdy nestane vaším zvířetem vhodným pro terapii. Vyžaduje oboustrannou spolupráci, tedy vaší pozornost za jeho léčebné účinky. Samotné hlazení králíka dokáže zklidnit nejen vaši mysl, soustředit se pouze na jeho hebkou srst, ale dokáže zklidnit i váš tep, zlepšit aktuální stavy úzkostí a navodit pocit společného souznění.
Domnívám se, že spolupráce se zvířaty by se měla stát u pacientů základní a vždy nepostradatelnou podpůrnou léčbou, neboť se jedná o partnerství, které funguje.
© Luci, Foto Luci
Návštěvy u pana Greena – když homosexuál pomáhá židovi
Ross Gardiner je úspěšný mladý muž z dobře situované rodiny, který by mohl mít vše, na co jen v životě pomyslí. Jedinou, o to intenzivnější bolest v životě, mu způsobuje nepochopení a odsouzení jeho homosexuální orientace. Ross Gardiner je úspěšný mladý muž z dobře situované rodiny, který by mohl mít vše, na co jen v životě pomyslí. Jedinou, o to intenzivnější bolest v životě, mu způsobuje nepochopení a odsouzení jeho homosexuální orientace u vlastní rodiny. Pan Green, o dvě generace starší ortodoxní žid, žije po smrti své ženy osamělým životem.
