Michael Patrick (Paddy) Kelly – rozhovor

Jaký je Paddy Kelly ve chvíli, kdy nestojí na pódiu, ukryt v soukromí bez hystericky křičících fanynek mířících na něj fotoaparátem a může být sám sebou? Jak vzpomíná na éru největší slávy Kelly Family?

Z pohledu fanoušků za železnou bariérou před pódiem je nedosažitelným idolem a zpěvákem, za jehož úsměv a stání pod pódiem, jsou schopni čekat před koncertem i celé hodiny. Vědí o něm to, co se napíše v tisku, znají ho tak, jak se projevuje na pódiu. Jaký je však Paddy ve chvíli, kdy na pódiu nestojí, je ukryt v soukromí bez hystericky křičících fanynek mířících na něj fotoaparátem a může být pouze sám sebou?

Měla jsem to štěstí, že jsem s Paddym mohla strávit celou půl hodinu v prostorách, které jsou fanouškům skryty a zažít ho v klidu bez záře reflektorů, v naprostém klidu, pohodě a uvolněné atmosféře na míle vzdálené očekávání a nedočkavostí panujícímu v publiku netrpělivě čekajícího na jeho vystoupení.

Pokud jde člověk za někým, kdo v šoubysnysu žije přes třicet let svého života, stejně tak dlouhou dobu je idolem tisíce fanoušků po celém světě, dosáhl mnoha ocenění, mohl zažít a prožít ve svém životě vše na co si vzpomněl, musí se člověk připravit, že jde za hvězdou, která se tak také bude pravděpodobně chovat a jen stěží lze předvídat její chování. Při příchodu za Paddym, prvním podání ruky, jeho přátelského úsměvu a nabídky občerstvení, se okamžitě všechny obavy z hvězdných manýrů a odtažité hvězdy, rozplynuly.

Na otázku, jaký je Paddy, odpovím, že je úplně normální mladý sympatický muž, který je velice přátelský, otevřený a milý společník, jehož charisma a otevřené srdce způsobují, že po chvilce povídání nabýváte pocitu, že ho znáte již mnoho let. Rád se dozvídá nové věci, je zvídavý a pozorný, přesně někdo, s kým si rádi občas zajdete na kávu, ani chvíli se nebudete nudit a stále si budete mít o čem povídat.

Nyní přináším část povídání a rozhovoru, na který jistě fanoušci netrpělivě čekají.

Jak Ti nyní lidé říkají a co máš nejraději? Michael Patrick, Patrick nebo Paddy?

Paddy je stále moje přezdívka a rodina i kamarádi mi pořád říkají Paddy. Protože Michael Patrick, to je dost dlouhé.

Jak se Ti líbí v Českém ráji?
Abych byl upřímný, pouze jsem tudy projížděl z Prahy, rád bych se ale o této oblasti dozvěděl více.

Je tu spousta kostelů a hradů, určitě by se Ti tu líbilo.
Tak to bych si na to měl udělat víc času.

Je to tu ideální místo na výlety.

Ano, to jednoznačně.

.Určitě, protože to je jedna z nejkrásnějších našich oblastí. Hory, hrady, kostely, lesy, je to jako obydlený národní park. A co Praha? Co bys rád viděl tam?
V Praze se mi líbí. Před mnoha lety jsem tam byl, například v karmelitánském klášteře nebo jsem viděl Pražské Jezulátko, které je hodně ve folklórním stylu. Dnes jsem ale v Praze čas neměl, protože hrajeme po sobě čtyři koncerty v Rakousku, Německu, tady. Zítra ale než odjedeme si prohlédneme všechny ty věže kostelů. Praze se říká město stověžaté, říkám to dobře?

Ano. Nyní přejděme k Tvé nové desce iD. Je na ní duet s Gentlemanem, což je světoznámý zpěvák reggae. Můžeš říci něco o této spolupráci, jak se s ním spolupracovalo?
Byl jsem účastníkem jednoho televizního pořadu, na kterém spolupracovali různí hudebníci. Jeden z nich byl právě Gentleman. Tedy tam jsme se poznali, velmi rychle zjistili, že si rozumíme. Je to opravdu cool člověk. Sedli jsme si, byli jsme celou dobu v kontaktu přes WhatsApp, zašli jsme jeden druhému na koncert. Do toho jsem nahrával cédéčko a navrhl jsem, že bychom spolu mohli udělat píseň. Jsem rád, že se podílel na titulní písni z této iD desky. Desku jsme natáčeli v Londýně, strávil jsem tam celkem pět nebo šest měsíců. Pracovali jsme například ve studiu v Soho, kde točil David Bowie, nebo ve studiu v Camdenu, kde pracuje Jimmy Hogarth. Když jsem natáčel, měl jsem dva producentské týmy, jeden z nich vedl právě Jimmy Hogarth. Ten produkoval desky lidem, jako je třeba Sia, James Bay, James Morrison, pracoval i s Amy Winehouse. Camden, to bylo prostě její místo. Všude v klubech, kde zpívala, najdete její graffiti portréty. Napsal jsem píseň Requiem, která je pro všechny, kdo zemřeli příliš mladí, v poslední době například Chester Bennington, Chris Cornell, v době dřívější Jimi Hendrix, Janis Joplin.

Klub navždy sedmadvacetiletých…
Ano, přesně! A tak jsem přemýšlel a přemýšlel, co se to děje… Že musí být v rock’n’rollu něco špatně, co nám tyhle úžasné lidi, tyhle talenty, tyhle citlivé duše krade, zasáhlo mě to tak, že jsem napsal tuhle píseň. Pro Amy, pro Kurta, pro Jeffa Buckleyho, pro Whitney Houston, pro všechny tyto úžasné lidi.V devadesátých letech jsme se sourozenci zažívali obrovský úspěch a já jsem procházel velkou krizí, tma jako v tunelu, ale naštěstí jsem tu zatáčku vybral. Takže cítím určitou solidaritu s mnohými těmito umělci, kteří se cítí jako v tunelu a nevidí světýlko na jeho konci. Moje motto je make rock’n’roll great again. Respektive vzít z něho to dobré a vyhodit z něj všechen ten sajrajt. O tom rocková muzika není myslím o drogách a tak podobně, ale je v něm něco skvělého jako svoboda, možnost uvolnit se, být sám sebou. Přesně tohoto ducha rockové muziky mám rád. Takže proto říkám všem make rock’n’roll great again.

Zůstaňme ještě u textů. Jak píšeš svoje písně?
Chris Martin z Coldplay jednou řekl, že písničky nevycházejí z nás, ony přicházejí k nám. A já si také myslím, že je prostě přijímáme. Je jasné, že člověk musí mít nějaký talent a řemeslnou dovednost, aby byl schopen je přijmout, vytvořit. Ale většina inspirace přichází k nám, nevychází z nás. Opravdu chci říct, že umělci nejsou bohové, jsme jen lidé, jsme příjemci, a tahle inspirace přichází díky tomu, že potkáváme lidi, vidíme různá místa nebo zažíváme v životě nějaké zkušenosti, pozitivní i negativní Někteří umělci mají i spirituální rozměr své tvorby, třeba U2, Bruce Springsteen, Bob Dylan, ti všichni mají písně, ve kterých můžete slyšet jejich promlouvání k Bohu. iD je album o identitě. Kdo jsem já, kdo jsi ty, kdo jsme my? O těchto třech otázkách. Pochopitelně můžete říct třeba to, že něčí práce je jeho identitou, například jsem novinář, jsem hudebník, jsem taxikář, jsem lékař, třeba to, jakým způsobem má člověk někoho rád, jak matka miluje své dítě, jak muž miluje svou ženu, to vše vypovídá hodně o jeho identitě. Říká se třeba, řekni mi, s kým se přátelíš, a já ti řeknu, kdo jsi. Kdybych poznal tvé přátele, dalo by mi to představu o tom, kdo jsi. A třeba také to, jak člověk umírá. Co říká, než odejde. To se odrazilo v písni Last Words, kde jsou texty soženy z citací posledních slov lidí jako Steve Jobs, Frank Sinatra, James Dean. Všechna tato slova nejsou moje, já jsem je jen dal dohromady. Říkají hodně o tom, kým ten člověk byl. Třeba Steve Jobs, jeho sestra vyprávěla pro New York Times, že na smrtelné posteli byl obklopen rodinou, přišli se s ním rozloučit, on se podíval nad jejich hlavy a na to, co viděl, řekl třikrát oh wow, oh wow, oh wow. Následně zemřel a o tom je píseň Last Words. How Do You Love je píseň, která přináší otázku, jakým způsobem má člověk rád. To o něm vypovídá, jaký je. Řekni mi, jakým způsobem máš rád, a já ti řeknu, kdo jsi. Friends R Family je píseň o mých přátelích. O rodině složené z přátel. Přátele si vybíráš, rodinu ne, ale přátelé vypovídají hodně o tom, kým jsi. Takže album iD je o identitě a nepopírám, že pokládám víc otázek, než nabízím odpovědí.

Proč jsi desku nazval zkratkou iD?
iD je jednoduše zkratka pro identitu, a žijeme v době, kdy má každý iPhone, iPad, všechno I, I, I, me, me, me, já, já, já…takže iD znamená identitu a rovněž zkratku pro in development, ve výstavbě, ve vývoji, myslím si, že každý člověk se neustále vyvíjí a jeho vývoj za celý život neskončí, vyvíjí se k lepšímu nebo k horšímu. A zní to cool. iD zní víc cool než „identity“.

Není to třeba i nějak spojené s Freudem a jeho pojmem ID?
Ne, nezacházel jsem tolik do psychologie. Ale myslím, že lidská bytost je záhada. Po biologické stránce jste člověk, například muž, bílé barvy pleti, české národnosti, máte nějaké povolání, ale nevím o vás tolik věcí a nikdy nezjistím sto procent těch věcí, protože lidská bytost, to je prostě záhada. Fascinují mě tři věci, kterými je člověk, příroda a Bůh. To jsou tři velké fascinace mého života. Tahle deska je především o člověku, jsou na ní dvě písničky, které jsou více spirituální. Ale když jsem na ní pracoval, byl jsem v Londýně, v době, kdy byl Trump zvolen prezidentem a já jsem i americký občan, mám americký a irský pas. Politická identita Ameriky ve spojení se světem se hodně změnila. Tak jsem třeba jednou ráno ve studiu otevřel noviny, Brexit, což značí změnu identitu Evropy. Tahle deska je spíše o osobních lidských věcech, ale momentálně se mění i určitá politická identita. Němci pro to mají dobrý výraz, Zeitgeist, duch doby, otázka identity je velmi důležitá, a to i ohledně tématu, že teď přichází do Evropy mnoho uprchlíků, lidé uvažují o svých hodnotách a o své víře. Kdo jsme my, kdo jste vy, platí tohle, neplatí tohle, takže deska je i taková dokumentace mé reflexe na téma, co je identita, a trochu se v ní nachází i duch doby.

Jak budeš slavit nadcházející čtyřicáté narozeniny? Co plánuješ?
Velkou párty. Ne, já jsem za tenhle věk rád. Společně s mou ženou nám bude dohromady osmdesát. Takže budeme slavit „osmdesátiny“. S rodinou, s kamarády, nic velkého pro veřejnost, pouze v soukromí. Pro mě je to jako zlatý věk. Když mi bylo dvacet, chtěl jsem změnit svět, když mi bylo třicet, chtěl jsem změnit půl světa, a teď ve čtyřiceti chci hlavně zlepšovat sám sebe. Mám to obráceně, když mi bylo dvacet, procházel jsem velkou krizí, depresemi, sebevražednými myšlenkami. Takže jsem prožil krizi středního věku ve dvaceti a ve čtyřiceti je mi po všech stránkách dobře. V soukromém životě, po pracovní stránce i po zdravotní stránce. Cítím se být opravdu požehnaný, tedy čtyřicítku budu opravdu slavit.

Budou na oslavě i sourozenci?
Určitě někteří ano. Bude to oslava s přáteli a rodinou.

Zazpíváte si spolu třeba taky?
Možná ano, po pár skleničkách.

Bylo to krásné, když jste zpívali spolu jako rodina.
Souhlasím, že je to něco neobyčejného, když sourozenci společně zpívají. Před lety jsem byl na koncertě Bruce Springsteena, v zákulisí, setkali jsme se s ním, zpívali jsme spolu písničku, a on říkal wow, na tom fakt něco je, když sourozenci společně zpívají, jak to zní, je to unikátní. Opravdu se mu to líbilo.

Pověz mi, jaký byl život lamače dívčích srdcí Paddyho Kelly před dvaceti lety? Neměl jsi žádné soukromí, všude na Tebe čekaly ječící fanynky. Jak na tuto dobu vzpomínáš a měl jsi možnost se před vším někam schovat?
Mám na to dobré i špatné vzpomínky. Na jednu stranu tu byla hudba, cestování, velké koncerty,což bylo fantastické. Zároveň na nás byl vyvíjen velký tlak, protože lidi očekávali novou desku a další hity. Ale bylo to skvělé. Mohli jsme vystupovat na koncertě Pavrotti & Friends, setkávat se v zákulisí s Ericem Claptonem nebo s Eltonem Johnem, což byly skvělé zážitky. Druhá strana slávy, ta byla ale hodně drsná, něco jako v dnešní době Justin Bieber. Nemohl jsem si sám zajít vůbec nikam, jedině s bodyguardy a měl jsem velmi málo soukromí. Naštěstí tenkrát ještě neexistovaly chytré telefony, protože dnes je každý paparazz. Tehdy byli jen chlápci s velkým zoomem, ale tím, že jsem byl součástí rodiny, jsem byl v trochu jiné situaci, byl jsem možná o něco víc chráněný, než kdybych byl sólový umělec. Ten tlak byl na celou skupinu, ne jen na jediného člověka. Tady v České republice jsme zažili fantastické koncerty, vystupovali jsme například v Ostravě dva dny po sobě, ale někdo tam nahlásil bombu, takže těch šestnáct tisíc lidí muselo zpět ven, až policie konstatovala, že je všechno v pořádku a lidi se opět nahrnuli dovnitř. Vzpomínám si, že jste měli moderátorku, která vždy říkala, everything’s gonna be alright.

Tereza Pergnerová
Jojo.

Není část těch špatných vzpomínek na dobu nejslavnější éry Kelly Family důvod, proč jsi nechtěl být součástí nynější Kelly Family? Myslím především křičící fanynky a ztrátu soukromí.
Důvody byly různé. Když se začal připravovat comeback skupiny, řekl jsem svým sourozencům, že bych rád, aby u toho byli všichni, protože pokud se dělá comeback skupiny, znamená to pro mě, že by u toho měli být všichni. Přibližně před půl rokem nejprve Maite říkala, že ona ano, přičemž já říkal, že ne a následně i ona řekla že ne, tedy jsou od toho také odstoupil, což je jeden důvod. Druhým důvodem bylo načasování. Dříve byly pro mě prioritou projekty s rodinou, ale teď . jsou to mé sólové projekty. Řekl jsem jim, že kdyby to dokázali o rok posunout, pak bych si to nějak zařídit, ale je mi jasné, že se nemůže všechno točit kolem mě. Přeji jim to, daří se jim dobře a mám za ně radost, lidem se ty staré písničky líbí a všichni se dobře baví. Já si budu dělat svoje, a kdoví, třeba jednoho dne ty termíny zkoordinujeme a uděláme koncert pro vás všechny i v Praze.

Znáš nějaké české kapely a jak se Ti líbili ostatní interpreti zde na festivalu?
Abych byl upřímný, tak ani neznám. Jen znám Die Happy..

S Martou Jandovou v čele.
Ano. A ta slečna, která dnes zpívala, byla úspěšná v české SuperStar, ta s tou loop machine.

Slyšel jsi i Public Relations, kteří zde dnes také vystupovali?
Slyšel, ti hrají pěkně tvrdě! Jestlipak tak i vypadají?

Ne, nevypadají moc extrémně.
Včera jsme hráli na festivalu v Rakousku, tam bylo dvacet tisíc lidí a bavilo mě to tam. Byl tam člověk, který má celou dobu na sobě masku pandy, takže mu nevidíte do obličeje. Já ale ten jeho obličej v zákulisí viděl. Máte v České republice také nějaké kapely, co hrají v maskách?

Máme, například Dymytry, což je metalová kapela.
Aha, a zpívají česky?

Zpívají česky, ale teď nově vydali i něco málo v angličtině.

Hrají tedy normálně metal, nebo k tomu přidávají i nějakou divadelní složku, když nosí ty masky

Hrají metal. Říkají tomu svému stylu psy-core.
Jojo. Když jsem byl v teenagerském věku, poslouchal jsem Metalliku, Pearl Jam, Soundgarden, to byly mé oblíbené kapely, měl jsem jejich trička, videa, avšechno možné.

Hrál jsi na velkých stadionech, většinou hrajete ve větších prostorách. Jak se Ti líbí tohle místo, které je přeci jen menší?
Být na turné je velké dobrodružství, protože člověk nikdy neví, co ho čeká. Včera jsme byli v Rakousku a hráli před 20000 lidmi, kteří nepřišli jen na můj koncert, ale na celý festival. Ale líbí se mi tam, i když na internetu to vypadalo jako klub pro méně návštěvníků. ,

Toto je open-air.
Jsem rád, že je to skoro jako stan, protože člověk nikdy neví, jaké bude počasí, tedy takhle je to lepší. Před dvěma dny jsme hráli v Berlíně, kde od první písničky až do půlky koncertu pršelo a dva tisíce diváků pod námi byli totálně promočení, ale zato vytrvali. Když spolu projdete něčím nepříjemným, sblíží vás to a my jsme to tak cítili.

Paddy veřejně jsi hovořil o období, kdy jsi měl sebevražedné myšlenky. Chtěla bych se proto zeptat, zda máš toto období už úplně za sebou, nebo se Ti problémy s depresemi občas ještě vrací.
Ano, je to naprosto pryč. Bylo to období na konci 90. let, což pro mě bylo velmi těžké období, které trvalo asi tři měsíce až půl roku. Nebral jsem drogy a ani jsem se neopíjel nebo něco takového, ale ztratil jsem naději. A když ztratíte naději,je to velmi zlé. Je to už ale osmnáct let. Dostal jsem se z toho díky tomu, že jsem navštěvoval každý týden psychoterapeuta, který mi pomohl mi ujasnit si některé věci. Udělali jsme něco jako reset, jako když je v počítači příliš mnoho virů a musíte ho vyčistit. Další věc, která mi velmi pomohla, byla víra. Četl jsem Bibli, začal jsem se modlit, začal jsem chodit do kostela. Chtěl jsem najít opravdový smysl života. Kdo jsem? Kdo je Bůh? Proč je ve světě tolik utrpení a nespravedlnosti? Co je mým opravdovým posláním? Udělal jsem si čas na to, abych zjistil odpovědi na tyto otázky, ale dialog s Bohem se opravdu stal základem pro můj život. A pomohli mi samozřejmě také dobří kamarádi. Pro každého, kdo prochází něčím takovým, je důležité, aby našel lidi, kterým může důvěřovat a také odbornou pomoc, protože někdy jsou rodina a přátelé příliš blízcí lidé. To je důležité pro každého, kdo prochází něčím takovým, něčím tak těžkým a zlým. Přeji proto každému, kdo tím prochází, aby dokázal najít pomoc, najít někoho, kdo může vidět za něj, protože v takové chvíli nevidíte jasně a potřebujete někoho, kdo vás povede, někoho, kdo vás bude pomyslně držet za ruku.

Možná bys díky této své zkušenosti byl schopen těmto lidem pomáhat?
Už mě to napadlo, po této zkušenosti jsem přišel na několik věcí, ptal jsem se sám sebe, jak bych se mohl o svou zkušenost podělit, protože mně samotnému se z toho dostat podařilo. Ale nevím, nejsem terapeut, nejsem lékař, avšak někdy mohou pomoci právě lidé, kteří prošli tím samým.

Jaké písně jste si dnes pro své publikum připravil a na jaké písně se dnešní publikum může těšit? těší?
Tak i tak. Loni jsem vystupoval v Praze, a všichni si zpívali i ty nové písničky,stejně jako ty staré. To je stejně, jako když já jdu na koncert Aerosmith nebo Bruce Springsteena a chci slyšet staré písničky i to, co mají nového, prostě všechno. Snažím se tedy udělat takový mix, hrajeme tři nebo čtyři staré písničky, spoustu nových a možná ještě dva covery.

Je škoda, že i dnes, mnoho let po největší éře Kelly Family, je stále mnoho fanoušků pohlížejících na něj jako na toho Paddyho, kvůli kterému dívky omdlévaly a hystericky křičely. Jistě by byl dostupnější a otevřenější i k fanouškům, pokud by si byl jist, že ho konečně přijmou jako někoho, kdo dělá dobrou hudbu a nebude je táhnout pouze jméno Paddy, společná fotografie, podpis (Paddy se již přes deset let zásadně nepodepisuje) a místo v první řadě, aby si na něj mohli sáhnout.

Lze pochopit, že setkávání s křičícími fanoušky mířících na něj fotoaparáty, mu nedělají úplně dobře, je rád v klidu a pohodě v situaci, kdy se na něj člověk nedívá jako na nedosažitelnou hvězdu, ale přistupuje k němu čistě v přátelském duchu a jako sobě rovnému. Přesně tohoto se nám za půl hodinu podařilo dosáhnout, a snad i proto, povídání s Paddym naprosto předčilo mé očekávání, velice mile mě překvapil a právě proto bude jistě jedno z těch, na které se nezapomíná.